Vlastní dům architekta Richarda Klenka, rytíře z Vlastimilu

ČÍSLO 65 – Vlastní dům architekta Richarda Klenka, rytíře z Vlastimilu, Praha 6 – Dejvice, Nad Strakovkou

Richard Klenka, rytíř z Vlastimilu. Absolvent pražské techniky, studoval i v Paříži. Profesor pražské Uměleckoprůmyslové školy. Tvůrce řady staveb ve stylu osobité secese, z nichž některé stojí v asanačním pásmu Josefova. V roce 1929 vytvořil československou expozici na Světové výstavě v Barceloně.

Klenkova vila představuje první moderní architekturu, jež se zrodila na pražské Hanspaulce. Do této doby zde návštěvníci nacházeli jen sady, vinice a usedlosti. Dům ve svažitém terénu ohraničuje čtvercový půdorys. Průčelí z drsné omítky ve stylu moderny ukončuje vysoká jehlanovitá mansardová střecha. Řada původních detailů byla později odstraněna. Dům obklopuje rozlehlá zahrada.

Vila Karla Babky a Lídy Babkové-Baarové od Ladislava Žáka

ČÍSLO 64 – Vila Karla Babky a Lídy Babkové-Baarové od Ladislava Žáka, Praha 6 – Dejvice, Neherovská

Ladislav Žák byl žák Josefa Gočára na AVU, později pedagog tamtéž. Architekt, designér a malíř. Proslavily ho zejména funkcionalistické vily pro Lídu Baarovou, Martina Friče a ing. Haina v Dejvicích, Hodkovičkách a Vysočanech a trojici vil v kolinii Baba. Po válce vyhrál soutěž na úpravu pietního místa v Ležákách a vydal knihu Obytná krajina, v níž o několik dekád předběhl environmentalistické vize. 

Charakteristika domu: Ve druhé polovině třicátých let projektoval Ladislav Žák tři extravagantní vily. Jedna z nich patřila známé filmové star Lidě Baarové (vl. jménem Ludmile Babkové) a jejím rodičům. I tento dům na Hanspaulce je mistrovským dílem. Zatímco uliční průčelí je nenápadné, směrem na jih do zahrady probíhá aerodynamicky tvarovaným domem okenní pás v horním patře s konzolou. Přes plochu přízemí zase předstupuje průběžná terasa. Nautický ráz pozdně funkcionalistické architektury podtrhuje zaoblené nároží, četné terasy, kruhové okno nebo trubková zábradlí. V přízemí domu se nachází obývací pokoj, v patře ložnice a pracovna. Na ploché střeše se rozkládá sluneční terasa s nástavbou ve tvaru kapitánského můstku. Důmyslně komponovaná stavba v zeleni patří k vrcholným příkladům architektury meziválečné avantgardy mezinárodního významu.

Mölzerova vila od Františka Maria Černého

ČÍSLO 63 – Mölzerova vila od Františka Maria Černého, Praha 6 – Dejvice, Na Kodymce

František Maria Černý vystudoval Uměleckoprůmyslovou školu v Praze. Byl žákem Pavla Janáka a také studoval u Josefa Gočára na AVU, člen Devětsilu. Inspirován tvorbou švýcarského architekta Le Corbusiera. Projektoval raně konstruktivistické domy v Chrudimské ulici na Vinohradech, pracoval pro Elektrické podniky hl. m. Prahy, pro něž navrhl vozovnu v Motole. Byl autorem vily ředitele EP na Hanspaulce v katastru Dejvic. V šedesátých letech navrhl nové betonové věže Emauzského kostela Panny Marie.

Charakteristika domu: Vstupní průčelí Mölzerovy vily nesledovalo průběh ulice Na Kodymce, jako tomu bylo u ostatní zástavby. Architekt diagonálním vytočením stavby docílil zachování stromů, pocházejících z bývalé ,,Kodymovy zahrady,, a zároveň nerušený výhled na otevřené pražské panoráma ze všech bytů vily. Fasády s průběžnými okenními pásy komponoval podle zákonitosti ideálního proporčního schématu, takzvaného zlatého řezu. Do domovní dispozice umístil tři samostatné bytové jednotky, přístupné z prostor hlavního schodiště. Byt ve středním podlaží obsahoval nárožní zahradu a v horním patře se nalézala společná terasa, opatřená okrasnými květníky a zahradním nábytkem.

Vlastní vila od Antonína Černého

ČÍSLO 62 – Vlastní vila od Antonína Černého, Praha 6 – Dejvice, Matějská

Absolvent a později profesor pražské techniky. Patřil ke generaci architektů, kteří vstoupili v době již jasně vedoucí nové architektury. Jeho projekt nového obchodního centra pro Bratislavu z konce dvacátých let představil nečekaně vyspělé funkcionalistické cítění s důrazem na novou poetiku střídmé architektury. Jenže nakonec ze soutěže nic nevzešlo. Ve třicátých letech se dal do služeb již zavedeného ateliéru Bohumíra Kozáka. Jeho hlavní úlohou se stal velký objekt paláce Broadway na pražských Příkopech. Projektoval malobytové domy v pražský čtvrtích Krč, Vršovice, Břevnov, Karlín. Vyhrál výběrovou soutěž na projekt pražské burzy. Po válce jeden z hlavních představitelů takzvané sorely.

Charakteristika domu: Až v době těsně předválečné si mohl postavit vlastní dům, a přitom v cenném místě. Jižní strana Matějské ulice je poslední, která ještě nabízí výhledy na Prahu. Černého vila dobře vstoupila do původní urbanistické koncepce. Svým zjevem jasně ukazuje, že je pozdější, že už v sobě stačila zpracovat širší architektonickou zkušenost. Od ostatních se vyznačuje několika výraznými prvky, mezi nimiž zřejmě nejnápadnější je široké vysazení střechy. Okraj střechy je v nárožích měkce zalomen, pohled je obložen dřevem, střecha tak působí, jako by dům bezpečně shora přikrývala, chránila i s bezprostředním okolím. A možná díky domu se pak stavba na okolí dívá neobvyklým velkým, kajutovým oknem. To už není jen kajutové okno z lodní inspirace prvních funkcionalistický dob, to je velkorysé otevření, jasný kompoziční střed, ke kterému se vztahuje celé výtvarné řešení domu. Dopředu vysunuje v přízemí závětří, na něž na jednu stranu navazuje pod jednotící markýzou vjezd do garáže a na stranu druhou vstup do domu, v němž dveře nejsou obráceny přímo proti ulici, ale otočeny jsou stranou, do vlastního předprostoru. Okna v přízemí jsou pečlivě komponována,  nevelká, spíše vodorovně podlouhlá, stěna je plochou pro grafické řešení, v němž význam má i zamřížování některých otvorů. Velká okna se otevírají do zahrady, do soukromého prostoru, tam se orientuje ono požadované propojení vnějšího a vnitřního. Byla to na dlouhou dobu jedna z posledních osobitých vil, která na Babě vznikla.

Vila na Babě od Jana Hančla

ČÍSLO 61 – Vila na Babě od Jana Hančla, Praha 6 – Dejvice, Jarní

„Dům nemá být piksla,“ prozrazuje architekt krédo svých prací, v jejichž tvarech lze tušit skrytou energii. „Jsem antiminimalista a hrdě se k tomu hlásím,“. Všechny výšky místností dělám jinak,“ přisvědčuje architekt. „WC přece nemůže být stejně vysoké jako obývák, ne? Místnost má vypadat podle toho, k čemu slouží, a všechno pak musí být přirozeně spojené. Rukopis architekta charakterizuje způsob, jakým komponuje hmotu stavby. Pro mne je těžištěm domu komín, jehož umístěním začínám. Dalším železným pravidlem je správná orientace navrhované budovy vůči světovým stranám, která ovlivňuje tepelnou pohodu v interiéru, respektive zisky ze slunečního svitu. Jsem odpůrcem celkového zateplování, protože takový dům nemůže akumulovat teplo. Na studenou severní stranu stavby jsem navrhl zateplený sendvič, jehož povrch je obezděn režným zdivem. Tato strana má méně oken, a ta jsou navíc malá. Jižní fasáda do zahrady naopak teplo vstřebává, akumuluje. Zakládám si také na tom, aby byl u všech domů jasně definovaný vstup. Vstup musí vidět ten, kdo přichází, a samozřejmě z opačné strany zase musí z bezpečnostních důvodů vidět na vstup obyvatelé domu.

Zásadní věc pro mne je, když přijdu po roce do domu, který jsem navrhoval, a investoři řeknou: Dobře se nám tu bydlí. Nic víc nepotřebuji.“

Charakteristika domu: vila je velmi přehledná, logická, v tom se jasně hlásí k nejlepším sousedům z okolí. Využívá rozdílnou výšku styku stavby a terénu a dvě dolní podlaží navzájem posunuje o půlpatra. Přízemí je  především společenské, s obývací místností o délce téměř 15 metrů, samozřejmě s maximálním prosklením, protože právě odtud je Praha jak na dlani. Nad tím jsou ložnice a šatny a to co k tomu v rodinném domě patří, na samém vršku je zázemí pro střešní terasu. Vila reaguje na různé směry ulic, na různé směry nejlepších výhledů na Prahu a skládá se z pronikajících se hmot, které směrem vzhůru ustupují po terasách. Dům je složen jakoby do trojúhelníku a jeho jednotlivá ramena se srážejí, prostupují, vytváří ve vnitřních prostorech nečekané souvislosti, netradiční tvary i vazby, přitom – dokonale logické a pohodlné. Dostatečně velkorysé. A na nejvyšším místě je do široka rozložená zalamovaná střecha a markýza stínící část terasy. Její vodorovná linka celý dům definitivně uzavírá, překrývá to živé architektonické vyprávění pod sebou. A nejde jen o živost mezi posuny v hmotě stavby. Neméně důležitá jsou okna, která jsou ve směru výhledů řazena v pásech jen s minimálním dělením a s předsazenými vodorovnými slunolamy. Občas přesahují za roh, někde dokonce v pásu lícujícím se stěnou, někde se přetáhnou přes kout.
Krásná novofunkcionalistická vila.

Vlastní vila Adolfa Benše

ČÍSLO 60 – Vlastní vila Adolfa Benše, Praha 6 – Dejvice, Nad Paťankou

Adolf Benš vystudoval architekturu na pražské technice. Zdokonalil se u Jana Kotěry a Josefa Gočára na Akademii výtvarných umění v Praze. Od roku 1925 je samostatným architektem s vlastním ateliérem, kde navrhuje kromě veřejných budov a výstavních pavilónů také urbanistické plány měst. Jeho práce z meziválečného období se vyznačuje výtvarnou kulturou, především budova Elektrických podniků na holešovickém předmostí Hlávkova mostu a odbavovací budova ruzyňského letiště, patří k nejzdařilejším funkcionalistickým stavbám na našem území.

Charakteristika domu: vlastní vilu navrhuje a staví koncem třicátých let na jednom z volných pozemků v bezprostřední blízkosti osady Baba. Jižní svah a nádherný výhled na město a Pražský hrad využívá ve svém návrhu dokonale. Místnosti jsou dobře osvětleny a zvenčí strohý dům se zevnitř otevírá unikátním výhledům a slunci. Díky tomu, že vila nikdy nepřešla do cizích rukou, je především v interiérech dodnes zachována v původní promyšlené, funkční a krásně podobě. Jemná barevnost, pečlivý výběr materiálů a výrazné použití kamene na podnož domu svědčí o době vzniku, o uměřenosti a klidu pozdní fáze českého funkcionalismu, jehož je Adolf Beneš významným protagonistou.